Herci

Dámy

V hlavních dámských rolích se v průběhu Zámeckých nokturn představily Klára Slavíková, Veronika Slavíková, Tereza Vokáčová, Eliška Mottlová, Kristýna Jindřichová (Vondalová).

Klára Štochlová (Slavíková) a Veronika Slavíková

Sestry Slavíkovy, absolventky humanitních oborů na univerzitách, absolventky všech stupňů studia na Základní umělecké škole Josefa Slavíka v Hořovicích, nejsou přes veškerou snahu příbuznými zmiňovaného houslového virtuosa Josefa Slavíka (1806-1833), ale jsou vnučkami významného českého básníka, nositele Zahradníčkovy ceny a Cyrilometodějského řádu, Ivana Slavíka (1920-2002).
Od prvních dětských klavírních a pěveckých pokusů se propracovaly k velmi seriózní a historicky poučené interpretaci klavírních i vokálních skladeb a mluvených textů. Nejúspěšnější rolí Veroniky je postava české zpěvačky 19. století Kateřiny Kometové-Podhorské, ve které okouzluje vytříbenou češtinou z tohoto období, vyniká také jako vévodkyně Zaháňská nebo hraběnka Clarina Maffei. Naprosto přesvědčivá je v roli zralé Faustiny Hasse-Bordoni. Úspěšnou rolí Kláry je Ema Destinnová v pořadu Femme Fatale, Giuseppina Strepponi ve verdiovských pořadech nebo věčně těhotná Constanze Mozartová v cyklu Poděkování Mozartovi.
img_011 img_012 img_013 img_014 img_015 img_016 img_017 img_018 img_001 img_002 img_003 img_004 img_005 img_006 img_007 img_008 img_009 img_021 img_022 img_023 img_024 img_025 img_026 img_027

Sestry Vokáčovy

Starší Tereza, absolventka všech stupňů studia v Základní umělecké škole Josefa Slavíka v Hořovicích vyniká v roli prostořeké komtesy v casanovských pořadech, ale i jako hudebně nadaná princezna Paulina Kuronská nebo mezzosopranistka Klementina Kalašová.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08
Mladší Pavlína po rolích roztomilých pážat a zkušenostech z dětských anglických muzikálů Scheherazade (Městská knihovna Praha, 2012) a Snow Queen (Divadlo Hybernia Praha, 2013) obrátila svoji pozornost ke klasickému repertoiru (Mozart) a k hudebně dramatickým pořadům závažnějšího charakteru (Mé srdce samá radost je, Voce d'angelo), kde může lépe uplatnit své nadání a naturel.

Eliška Mottlová

Okouzlující představitelka naivních hrdinek.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07

Kristýna Jindřichová (Vondalová)

Vynikající jako Alice Viardotová, vnučka slavné Divy, nebo Charmion v barokním pasticciu ze života královny Kleopatry.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07

Dále hrály...

Ve vedlejších rolích zářily Michaela Matznerová, Eva Řezáčová, Jana Pommová, Vendula Hrachová, Pavlína Hlavačková, Erika Řechtáčková a Daniela Matysová.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08 img_09 img_10 img_11 img_12 img_13

Pánové

Hlavní pánské role sehráli Libor Knížek, Libor Eichenmann, Roman Punčochář, Vlastimil Fischer, Jakub Hojka, Miloslav Doležal, Petr Sušanka, Lukáš Kunst, Dr. Pavel Vančura, JUDr. Petr Zemánek a Ivan.

Libor Knížek

Kastelán Státního zámku Hořovice. Vynikající v rolích hostitelů: hraběte Pachty, hraběte Valdštejna, Francesca Buonzzolaziho, známého lékaře a manžela primadony de Amicis, Johna Montagu – Lorda Sandwiche V., a dalších.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08 img_09 img_10 img_11 img_12 img_13

Libor Eichenmann

Fenomenální Casanova.
Giacomo Girolamo Casanova
Altera nunc rerum facies, me quaero, nec adsum.
Non sum, qui fueram, non putor esse: fui.
—Casanova
Giacomo Girolamo Casanova (*2. dubna 1725, †4. června 1798), ctitel života, kníže lásky, ochránce a utěšitel žen, jenž byl celý život stravován neřestí a zároveň zbožňoval ctnost, básník a dědic Horatiův, který tak často křísil minulost z mlčenlivého popela, pod nímž je pohřbena, věštec, kouzelník a víc než napůl blázen, fantom rokokové erotiky, Chevalier de Seingalt, Benátčan, doktor obojího práva, jakož i z milosti papeže Klimenta XIII. apoštolský pronotář je častým hostem zámeckých nokturn.
Přichází v klobouku s bílým pérem, v hedvábném kabátě s bílým krajkovým jabot, v sametové vestě, v hedvábných punčochách s podvazky s blýskavými přezkami. Nezapomene na bílé rukavičky a zlatou hůlku a hlubokou poklonu, kterou ho slavný mistr Marcel naučil před mnoha lety.
Majiteli honosného salonu podává ze své královské výše svou hubenou ruku s jediným prstenem na ukazováčku, jehož ohromný rubín září krvavě v diamantovém věnci.
img_00 img_07 img_04 img_05 img_02 img_03 img_06 img_07 img_08

Roman Punčochář

Nezapomenutelný Verdi.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08

Vlastimil Fischer

Don Jose, Stendhal i Casanova.
Umělecký vedoucí a režisér Divadla KAPSA Andělská Hora.
img_01 img_02 img_03

Jakub Hojka

Casanova.
img_02

Miloslav Doležal

Casanova.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07

Ivan

Ex libris Ema Destinn
Náš život tancem je jen pouhým,
tu veselým, hned zase smutným pak,
při jehož finále si
melancholik se satirikem
náhle podají ruce.
—Ema Destinnová
Věrný přítel pěvecké legendy Emy Destinnové, kostlivec Ivan, kterého kdesi zakoupila, aby jí připomínal pomíjejícnost všeho pozemského. Stával zahalen do šedého brokátu ve středním pokoji druhého poschodí kaiserštejnského paláce, tehdy zvaného U PETZOLDŮ, který Ema obývala při svých pražských pobytech od roku 1908. Po přestěhování do bílého zámku Stráž nad Nežárkou (1914) se uchýlil spolu se všemi příšerami z ložnice Emy Destinnové za kované dveře do podvěžní klenuté komory. Tam, elektrizován, vítal návštěvníky úklonou, a rukou ukazoval své přátele se svítícíma očima – tropickou sovu, pavouka odkudsi z prérie, úžasného vztyčujícího se hada, a tam, u okna, nerušně si čtoucího starého mnicha. Ivan, jenž je zobrazen i na jednom z ex libris Emy Destinnové (podle návrhu vídeňského malíře Alfréda Kossmanna), je nezbytnou postavou všech destinnovských pořadů Květuše Ernestové.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_01 img_01 img_011 img_08

Petr Sušanka

Don Jose, nepřekonatelný Shakespeare, Stendhal i Puškin.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07

Lukáš Kunst

Vynikající Turgeněv, nezapomenutelný da Ponte a Dr. Burney.
Kastelán hradu Karlštejn, divadelní (Divadlo Semafor), filmový (Hořící keř, Tannbach) a seriálový (Modrý kod, Policie v akci) herec.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05

Dr. Pavel Vančura

Okouzlující průvodce nočním zámkem Hořovice.
img_01 img_02 img_03

JUDr. Petr Zemánek

Kastelán hradů Točník a Žebrák, nezapomenutelný hrabě Grimani a hrabě Robert Walpole.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05
quotation mark - beginning
Upomínání
Doma máme torzo Bible kralické. Občas ji v nočním klidu náhodně otevřu a čtu si v ní. Hladím stránky, které voní doteky příběhů. A tu mi bleskne náhlá vzpomínka na koncerty žáků ZUŠ v Hořovicích. Proč?
1. Asociace – DIVADELNÍ SÁL HOŘOVICKÉ RADNICE
Naše Bible kralická je totiž z pozůstalosti architekta Josefa Sakaře, který projektoval v roce 1904 novorenesanční podobu hořovické radnice. Sedím v divadelním sále a naslouchám vystoupení žáků připravené slečnou Květuší Ernestovou. Hudba se nese sálem s erby majitelů hořovického panství po stranách. Upoutá mne znak pánů Hradišťských z Hořovic – kachna s hadem (rouškou) v zobáku. Ten znak přece znám z renesančního náhrobku v kostele sv. Petra a Pavla nedaleko Líšné (Řebřík). Proč ho ta obec nemá ve znaku? Děti se klaní, tleskáme.
2. Asociace – FRANTIŠKÁNSKÝ KLÁŠTER V HOŘOVICÍCH, DNES SÍDLO ZUŠ
Čekám na dceru Žofii ve staré vstupní chodbě bývalého františkánského kláštera (dnes sídla ZUŠ). Kochám se při hudebním doprovodu starými trámy, křivými zdmi i mimoúrovňovým sociálním zařízením (inspirace Adolfa Loose pro střešovickou vilu?). Zastavím se u obrázku staré Prahy s nedostavěným chrámem sv. Víta, mýtní stanice s botou a viničním sloupem před mostem Karlovým. Znovu a znovu obdivuji dveře do učebny výrazně skloněné dovnitř tak, že se dveře skoro samy otevírají. Připomenou mi vstupní dveře do středověké hospody v anglickém Hartwicku. Majitelem byl místní bankéř, skoro dvoumetrový habán, který se musel při každém průchodu dveřmi hluboce sklonit.
Nevadí mu to, je totiž na svůj dům náležitě pyšný. Mám ještě čas, a tak se potuluji chodbou, štráduji v rytmu sem a tam, až zabloudím o patro níž. Dveře do sklepa – v nich klíče. Asi je tu zapomněla ta milá paní uklízečka. Nezaváhám a sestupuji dolů do sklepa. Je tu prý tajná chodba směrem k zámku? Nebyla. Jen zazděný prostor chodby, kterou mohli františkáni (možná i theatini) nepozorovaně procházet do kostela Nejsvětější Trojice na náměstí. Najednou mi dojde, že mě mohou ve sklepě zamknout. Rychle se vracím. No, bylo to o fous. Žofie už čeká o patro výš za nakloněnými dveřmi, kde pokračuje výuka. Oboje dveře, jak učebny, tak sklepa, jsou již zavřené. Společně procházíme starou chodbou, tu zní klavír, tu zpěv, tu housle, tu klarinet a tady se tancuje. Zaklapnou vstupní dveře. Chlad večerního města.
3. Asociace – HRADNÍ KAPLE SV. BARTOLOMĚJE NA TOČNÍKU
Koncert „Arie d´Incatesimo“ z kouzelnických oper při světle svící. Koncert, při němž za doprovodu nástrojů a svých dvorních dam prochází kaplí s točící se krinolínou Květuše Ernestová a zpívá z různých koutů a zákoutí kaple Händelova zaklínání. Na partiturách se líně povalují draci a ještěrky tak jako při premiéře.
Kolika zaklínáními tyto prostory prošly v planoucí virtuální mysli krále Václava IV., když byl císař Ferdinand I. Habsburský násilně probuzen požárem, za obsedantního nocování Rudolfa II., během věznění falešného císařského „proradce“ Jeronýma Makovského z Makova i během inkvizičních procesů konaných na hradě. Kolik asi podnětů z hradů si odnesl do svého alchymistického života Otakar Zachar narozený v točnickém pivovaru.
Árie dosedá, dohořívá, svícím slzy kanou…
4. Asociace – RODINNÝ HROB V PLENÉRU
Už zní „Ave Maria“, oblíbená píseň mého tatínka. Žebrácký děkan pan Ponichtera vysvěcuje místo tatínkova pohřbu a já pomalu sázím poblíž hrobu oskeruši, kterou tátovi přivezli příbuzní z jeho rodného Valašska. Přitom povídám o jediné slunečnici v pšeničném poli nedaleko Hořovic, o jediné slunečnici před tátovým domem, o křížcích, které jsme s tátou vztyčili v okolí, a které „zápasí“ o svoji existenci. „Ave Maria“, ta píseň, cos ji rád, táto, zpíval, doznívá. Plamínky svíček olizuje vítr. Je po všem.
„Unum lumen diffusum in omnia, quae sunt, ut essentialiter subsistant.“
Pomalu se vracím k textu a obrázkům Bible kralické. Starozákonní proroci v renesančních oblečcích – krásná iluze svatého světa. Co si počnou naše děti se svátostí hudby? Noc je raná, a tak si na Boží hod mohu ještě něco přát.
Majiteli jednoho domu, který stál na místě dnešní ZUŠ v 16. století, byla měšťanská rodina Przníků. A tak přeji všem zúčastněným, aby žáci této školy, ve jménu těchto majitelů, co nejméně „škaredili“ krásnou hudbu. Rodičům a všem ostatním přeju, aby jim hudba jejich dětí přinesla více pokorného zastavení v čase a méně osobní pýchy.
—Petr Zemánek, na Boží hod vánoční L. P. 2014
(kastelán hradu Žebrák a Točník)
quotation mark - ending

Pážata

V rolích pážat excelovali Tereza Vokáčová, Pavlína Vokáčová, Mikuláš Kološ, Adam Lazali, Nikola Blažejová, Šárka Rottová, a další.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08 img_09 img_10 img_11 img_12 img_13 img_14 img_15 img_16 img_17 img_18 img_19 img_20
... a Maxmilián von Hundhäuser (psí přítel primadony).
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05