Zámecká nokturna – XIV. ročník (2018)

Slavík a ženy

Sobota 22. září 2018 od 20 hodin, hlavní sál zámku Hořovice
Unikátní cyklus nočních vokálních koncertů ZÁMECKÁ NOKTURNA, CHÂTEAU MUSICAL NIGHTS, se po dlouhých čtyřech létech vrací do zámku Hořovice. V sobotu 22. září 2018 bude v právě zrekonstruovaném hlavním sále exilové rezidence posledního hesenského kurfiřta Friedricha Wilhelma von Hanau (1802-1875) od 20 hodin uveden ojedinělý hudebně dramatický pořad SLAVÍK A ŽENY k 185. výročí úmrtí českého houslového virtuosa Josefa Slavíka (*26. března 1806, Jince; †30. května 1833, Pešť) a k 85. výročí převezení jeho ostatků do vlasti (květen 1933).
Děj XXXVI. zámeckého nokturna SLAVÍK A ŽENY se odehrává v roce 1855 v provinční Praze, kde vzpomíná předčasně penzionovaná a ovdovělá primadonna Kateřina Kometová Podhorská (1807-1889), ve vile mezi pomerančovníky na ostrově Como, kde si vyprávějí přeslavná Giuditta Pasta (1797-1865) a proslulá Giulia Grisi (1811-1869), a v roce 1828 v Paříži v salonu hraběte Antoine Apponyiho, kde právě koncertují Josef Slavík, Henrietta Sontagová (1806-1854) a Johann Peter Pixis (1788-1874).
V mluvených rolích se představí Veronika Slavíková jako Kateřina Kometová Podhorská, Klára Štochlová jako Giuditta Pasta, Tereza Vokáčová jako Giulia Grisi, dále účinkují Pavlína Vokáčová, Erika Řechtáčková, Luboš Louda a Drahoslav Gric jako klavírista Johann Peter Pixis. Josefem Slavíkem bude student Pražské konzervatoře Šimon Urban, hostitelem tradičně kastelán zámku Hořovice Libor Knížek, tentokrát jako císařský rakouský diplomat a přímý předek současného pretendenta albánského trůnu hrabě Antoine Apponyi (1782-1852). Rossiniho, Donizettiho a Belliniho árie a dobové bravurní variace v titulní roli Henrietty Sontagové zpívá Květuše Ernestová.
Informace a rezervace na www.zamek-horovice.cz.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08

Josef Slavík

Josef Slavík
Každá velká osobnost
nese své rozhřešení v sobě.
Co my víme o tom,
za jakou cenu dobývá
člověk své velikosti?
—Franz Liszt, 1840
Jinecký rodák Josef Slavík se se svými rodiči, kantorem a regenschorim Antonínem (1782-1853) a Barborou (1872-1836), a třemi sourozenci přistěhoval do Hořovic v březnu roku 1815. Patrně o Velikonocích 1815 devítiletý Slavík zahrál poprvé na vrbnovském hořovickém zámku a stal se spolu se svým otcem členem hudebního kroužku kolem revidenta hraběcích železáren Josefa Labora (1790-1872) a sekretáře Billa. Jako nadaný houslista byl za podpory Evžena hraběte z Vrbna (1786-1848) přijat 1. listopadu 1816 ke studiu na Konzervatoři hudby v Praze, kterou pod vedením houslového titána Friedricha Wilhelma Pixise (1786-1842) dokončil v prosinci 1823. Potom přijal místo v orchestru Stavovského divadla, aby byl účastníkem stabilizace scény a obnovení českých představení za ředitelského triumvirátu Polawsky-Kainz-Jan Nepomuk Štěpánek. Tam měl také možnost poznat vynikající pěvce té doby. V tomto pražském období se přátelil s obrozenci Františkem Palackým (1798-1876), Karlem Vinařickým (1803-1869), Josefem Josefovičem Jungmannem (1801-1833), A. V. Šemberou (1807-1882), Karlem Macháčkem (1789-1846), Antonínem Fähnrichem (1802-1852), a jinými.
Po veřejných koncertech v Praze a Teplicích, a vystoupeních v Hořovicích, Karlových Varech či Konopišti, odešel mladý umělec do Vídně, kde zpočátku zastával neplacené místo eléva v orchestru císařské dvorní kapely, účinkoval při mších, vyučoval děti hře na housle, mnoho cvičil, komponoval. Brzy se seznámil s vídeňským skladatelem Franzem Schubertem (1797-1828), který mu věnoval svou Fantasii C, op. 159, již provedl v dubnu 1828. Po setkání s houslovým velikánem Nicolem Paganinim (1782-1840), jenž v rámci svého jediného evropského turné uskutečnil jen ve Vídni čtrnáct koncertů, pomýšlel mladý houslista na náročnou kariéru cestujícího virtuosa. Ze zamýšleného koncertního turné však uskutečnil jen jeden koncert v bývalém Prešpurku (duben 1828), zájezd do Paříže (listopad 1828 až březen 1829) nesplnil očekávání, protože kritická Paříž byla virtuosy přeplněna. Po návratu do Vídně se stal skutečným členem císařské dvorní kapely a spřátelil se s Fryderykem Chopinem (1810-1849), se kterým začal pracovat na variacích na Beethovenovo téma.
Poslední vídeňský koncert (28. dubna 1833) byl však přeci jen Slavíkovým triumfem. Pak, třebaže nebyl zcela zdráv, odjel na plánovanou koncertní cestu, avšak 30. května 1833 náhle zemřel v Budapešti.
V Hořovicích kromě hraní na zámku či v kostele vystoupil Slavík poprvé 10. října 1824 v sále bývalé hořovické radnice, 27. a 28. srpna 1825 vypomáhal hořovickým ochotníkům jako nápověda ve hře českého pedagoga a dramatika Václava Klimenta Klicpery (1792-1859) Valdek, potřetí zahrál na dobročinné akademii 29. července 1830, a pak hned 2. srpna 1830 při slavné hořovické pouti Portiunculae v kostele Nejsvětější Trojice a potom po hostině v horní chodbě františkánského kláštera, nyní Základní umělecké škole Josefa Slavíka Hořovice, kde je možno dodnes spatřit v podlaze vyryté „S“.
Na návrat do vlasti čekal Josef Slavík celých sto let. Po zrušení leopoldovského hřbitova, kde byl 1. června 1833 pochován, byly jeho ostatky uloženy 12. listopadu 1871 uloženy na hřbitově kerepešském, po zrušení kerepešského hřbitova odpočívaly v letech 1903 až 1933 na hřbitově rakoskereszturském. Až zásluhou emeritního profesora budapešťské konzervatoře Františka Praského (1871-1936) byly 26. dubna 1933 exhumovány a odvezeny i s pomníkem do Prahy a umístěny na vyšehradském hřbitově. Při této příležitosti probíhaly Slavíkovy oslavy také v Jincích, v Hořovicích a v Praze. Spolu s ministry, ministerskými rady, představiteli české šlechty, městskými radami, umělci a jinými činiteli byli v přípravném výboru také starosta Hořovic Josef Ptáček a majitel hořovického panství kníže Jindřich von Hanau hrabě von Schaumburg (1900-1971).
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08 img_09 img_10 img_11 img_12 img_13 img_14 img_15 img_16 img_17 img_18 img_19 img_20

Kateřina Kometová Podhorská

Kateřina Kometová Podhorská
Non mi dir,
bell'idol mio!
—W. A. Mozart: Don Giovanni, 1786
Kateřina Kometová Podhorská (*8. listopadu 1807, Praha; †28. listopadu 1889, Praha), významná česká sopranistka, primadonna Stavovského divadla a první česká Donna Anna, byla dcerou pražského měšťana, knihaře i kostelníka Kašpara Kometa a neteří berounské rodačky, proslulé kuronské dvorní pěvkyně, Tekly Batkové-Podleské, která ji osiřelou vychovávala a učila zpívat. Její monumentální hlas velkého rozsahu a dokonalého školení jí umožňoval interpretovat altové až sopránové role českého i světového repertoáru.
Provedení slavného Mozartova Requiem by bylo zhaceno, kdyby nebyla naše veteránka, paní Kateřina Podhorská, narychlo přijala hlavní ženskou partii v nejvznešenější umrlčí mši, kterou novější věk má.
Manželem pěvkyně byl znamenitý barytonista Matyáš Podhorský. Jejich dva synové Jan a Ferdinand se též věnovali hudbě. Pochována je v dnes adoptovaném hrobě v Praze na Olšanských hřbitovech.
img_01 img_02 img_03 img_04

Henrietta Sontagová

Henrietta Sontagová
Com'e bello! Quale incanto
in quel volto onesto e altero!
—Donizetti: Lucrezia Borgia, 1833
Henrietta Sontagová, hraběnka ROSSI (*3. ledna 1806, Koblenz; †17. června 1854, Mexico City), světově proslulá německá sopranistka, dcera herce Franze Sontaga a herečky Francisky Sontagové-Martlloffové, sestra sopranistky Niny Sontagové a herce Karla Sontaga, po studiích a krátkém působení ve Stavovském divadle v Praze okouzlila Vídeň, kde dokonce zpívala v premiéře Beethovenovy Deváté symfonie a tří částí Missy Solemnis a již neslyšící Mistr jí posla lístek se slovy uznání. Později ohromila Berlín, s okázalým úspěchem debutovala v Paříži. Bylo jí dvacet a její kariéře bylo vyměřeno pouhých pět let nabitých triumfy, slávou a vítězstvími, neuvěřitelnými honoráři a zástupy ctitelů. To z jejího střevíčku se poprvé pilo šampaňské….
Jak zvučně zpívala bagately, hrála si s notami jako indický žonglér se zlatými kuličkami, ale zpívala i hudbu, velkou, nesmrtelnou hudbu tak, jak hudebníci jen snívají, že ji uslyší zpívat.
Po sňatku s italským diplomatem Carlem hrabětem Rossim byla nucena vzdát se operní kariéry, ale po revolučních změnách v letech 1848-1849 se do koncertního i divadelního světa vrátila. Z jejích sedmi dětí se dospělosti dožily čtyři, dcera Marie se stala pěvkyní a přítelkyní Franze Liszta, dcera Alessandrina se provdala za hraběte Emmericha Esterházyho de Galántha, a byla úspěšnou skladatelkou.
Božská Sontag zemřela v Mexiku v závěru svého amerického turné na choleru, a po strastiplné cestě přes oceán byla uložena do hrobky v barokní kapli v ženském cisterciáckém klášteře St. Marienthal v Horní Lužici.
img_01 img_02 img_03 img_04

Giuditta Pasta

Giuditta Pasta
La mia voce tuornerà!
—Bellini: Norma, 1831
Giuditta Pasta (*26. října 1797, Saronno; †1. dubna 1865, Como), primadonna assoluta a Belliniho múza, dcera lékárníka Carla Negriho a Rachele Ferranti, manželka právníka a tenoristy Giuseppe Pasty byla přes deset let skutečnou absolutní primadonou. Kvůli ní grande, incomparabile Pasta se razily pamětní mince Italia Euterpe a u nohou jí ležela celá Evropa.
Tónové proměny jejího nádherného hlasu mi připomínají pocit křehkého štěstí, které jsem zakoušel za jasných italských nocí, kdy na temně modrém nebi zářilo několik hvězd, a měsíc zaléval kouzelným světlem krajinu na pobřeží. Sladký a bolný pohled do této přírody: duše naslouchá.
První Donizettiho Anna Bolena a první Belliniho Sonnambula a Norma je pochována na ostrově Como.
img_01 img_02 img_03 img_04

Giulia Grisi

Giulia Grisi
O rendetemi la speme...
—Bellini: Puritani, 1834
Giulia Grisi (*22. května 1811, Milan; †29. listopadu 1869, Berlín) slavná italská dramatická sopranistka, dcera napoleonského důstojníka Gaetana Grisiho a zpěvačky Giovanny Grassi, neteř pěvkyně Giuseppiny Grassi, sestra mezzosopranistky Guiditty Grisi a sestřenice tanečnice Carlotty Grisi a zpěvačky Ernesty Grisi, se po nevydařeném manželství s vikomtem Gérardem de Melcy a skandálu s lordem Castlereaghem nakonec provdala slavného tenoristu a vysokého sardinského aristokrata Giovanniho Mattea Maria di Candia. Její neuvěřitelně bohatá operní kariéra trvala přes třicet let. Premiérovala Belliniho I Capuleti e I Montecchi, byla jeho první Adalgisou, první pařížskou Elvírou.
Nejkrásnější, nenadanější žena, posedlá jedinou věcí: být Mozartovou Donnou Annou: všechno v ní bylo: vřelost, něha, žár, vášeň, smutek, pláč.
Ze šesti dcer se dospělosti dožily tři, Cecilia Maria di Candia byla uznávanou anglickou spisovatelkou.
La Grisi je pochována na pařížském hřbitově Père Lachaise.
img_01 img_02 img_03 img_04

Maria Felicitas Garcia Malibran

Maria Malibran
Deh! di un'umile preghiera.
—Donizetti: Maria Stuarda, 1835
Maria Felicitas Garcia Malibran (*24. března 1808, Paříž; †23. září 1836, Manchester), fenomenální španělská kontraltistka, dcera světově proslulého tenora Manuela Garcii a sopranistky Joaquiny Briones, sestra barytonisty a pedagoga Manuela Garcii ml. a pěvkyně a skladatelky Pauliny Viardot, byla stvořena pro to, aby se rozdávala, aby šla za démonem umění na nejstrmější vrcholky.
Génius, Krása, Láska, tak se nazývalo její ženství, vepsané do pohledu, do srdce a hlasu.
Po nevydařeném manželství s podstatně starším francouzským bankéřem Françoisem-Eugenem Malibranem se provdala za houslového virtuosa Charlese de Bériota, jejich dva synové Charles i François se věnovali hudbě.
I kdybych měla umřít – budu zpívat!
Zemřela osmadvacetiletá po koncertě na komplikace způsobené pádem z koně. Pochována je na hřbitově Laeken v Bruselu.
img_01 img_02 img_03 img_04

Zámek Hořovice

Zámek Hořovice
...Toto město je nešťastné
a od domácích ohňův na větším díle
zkaženo jest léta Páně 1540,
od ohně domácího zkaženo podruhé
léta 1590 více než z polovice,
potřetí léta Páně 1624
též dokonalou zkázu vzalo,
a lidé dokonalí žebráci jsou,
při nichž se velká nesvornost
a nehospodářství nachází.
—Urbář Jakuba Veltrubského z Veltrub
Reprezentativní aristokratické sídlo nechal na přelomu 17. a 18. století vystavět Jan František hrabě z Vrbna a Bruntálu, nejvyšší kancléř Českého království a nositel Řádu zlatého rouna, který získal hořovické panství od své druhé manželky Terezie Františky, dcery nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce z Martinic. Trhový doklad z roku 1709 dokazuje, že v té době byla již stavba dokončena. V majetku hrabat z Vrbna zůstalo panství po celých šest generací. Zámek byl rozšířen do dnešní půdorysné podoby písmene H, podle projektu Jana Ferdinanda Schorra byl založen park, tehdy francouzský, s pozoruhodnou Sluneční bránou se sochami z dílny Matyáše Bernarda Brauna, které zdobí také pilíře prolamované mřížové ohrady čestného dvora.
V roce 1852 se zámek stal exilovou rezidencí posledního hesenského kurfiřta Friedricha Wilhelma, knížete z Hanau, který přistoupil k rozsáhlé pozdně klasicistní přestavbě projektované dvorním architektem hesenských kurfiřtů Gottlobem Engelhardtem. Úpravou původní barokní kaple vznikly schodišťová hala pod oválnou kopulí se známou Schorrovou rokokovou freskou a monumentálně koncipovaný bohatě zdobený hlavní sál, někdy zvaný Slavíkův, s nástěnnými malbami Karla Würbse.
Potomci knížete z Hanau vlastnili zámek a částečně i panství do června 1945, kdy byl zámek na základě Benešových dekretů poslednímu majiteli knížeti Jindřichovi z Hanau hraběti ze Schamburgu zkonfiskován. V té době již zámek sloužil jako nemocnice a štáb Rudé armády a došlo k vyrabování a zdevastování objektu. Po dalších ranách osudu byl hořovický zámek v roce 1974 pro veřejnost pro havarijní technický stav uzavřen a jeho náročná rekonstrukce probíhá dodnes. V Národní kulturní památce, kde zpívala i operní Diva Jarmila Novotná a kde se natáčely filmy Masaryk či Atentát, byla letos zpřístupněna nová interiérová instalace. Osm salonů představuje rodinu stavebníků, hraběcí rod Vrbnů z Bruntálu, a zvláště historii zámku v 19. století spjatou s osobností posledního hesenského kurfiřta knížete Friedricha Wilhelma z Hanau.
img_01 img_02 img_03 img_04

[VIDEO] Zámek Hořovice

Femme fatale

Sobota 19. května 2018 od 19 hodin, Sál Emy Destinnové zámku Stráž nad Nežárkou, poslední rezidence umělkyně.
Hudebně dramatický pořad – nokturno s áriemi z oper Georgese Bizeta, Charles Camille Saint-Saënse, Giuseppe Verdiho, Richarda Strausse, Amilcare Pochielliho a Giacoma Pucciniho. V mluvených rolích účinkují Klára Štochlová, Veronika Slavíková, Pavlína Vokáčová a Tereza Vokáčová, u klavíru exceluje v roli Gennara Pappiho Drahoslav Gric, zpívá Květuše Ernestová.
img_01 img_02 img_03 img_04 img_05 img_06 img_07 img_08 img_09 img_10 img_11 img_12 img_13 img_14 img_15 img_16 img_17 img_18 img_19 img_20 img_21 img_22 img_23 img_24 img_25 img_26 img_27 img_28